Pravidla

Úvod do DREZURY

Seznámení s naším sportem DREZURA

Naše stáj je všechno možné, ale jedna věc co nás baví a na čem pracujeme je někdy správně nazývaná vysoká škola pro koně. Co to znamená? My se věnujeme drezurnímu sportu. Tato disciplína je jednou ze tří, z mnoha jiných, zastoupena na Olympijských hrách. Mimo jiné proto, že to je základ každého ježdění a je to první věc, když začnete jezdit, čemu je třeba se věnovat. Samozřejmě, že každý z ní potřebuje jen něco. Například skokani jdou maximálně do začátku úrovně S, lidé co jezdí hobby a na vyjížďky zůstávají v úrovni Z. Níže se Vám pokusím letmo představit svět tohoto sportu a konkrétní disciplíny nádherné drezury.

Tím se dostáváme k úrovním, neboli obtížnosti a ta se rozděluje:

Z- základní, L - lehké, S - střední, ST - středně těžké neboli úloha "Svatý Jiří" a nakonec T - těžké, kde nejtěžší úlohou je Grand Prix TT+  (zde jsou nejvyšší cviky jako Piaff, či Pasagge).

V každé úrovni navíc máme tzv. úlohy, což znamená, že na závodech jsou vyhlášeny konkrétní úlohy a ty se jezdec musí naučit nazpaměť. Pro představu je to vlastně taková šachovnice, kdy obdélník je rozdělen na pomyslné části označené písmeny a každá úloha je přesně rozepsána od vjezdu, neboli startu (který je v okamžiku, kdy rozhodčí zazvoní zvoncem) až po závěrečný pozdrav. V každé úloze dvojice, tedy jezdec a kůň, předvádějí vždy tři základní chody: krok, klus a cval. Jezdec vede koně (nesmí to být naopak) a ví v jakém písmeni, co musí udělat, buď nějaký cvik, či změnu chodu.

Pak je ještě jedna speciální úloha v každé úrovni mimo Z, tzv. VOLNÁ SESTAVA, neboli kür - jezdec má k dispozici pouze seznam cviků a sám si je sestaví tak, jak potřebuje a hlavně to harmonizuje s hudbou, kterou si k tomu vybere. Je to velice podobné jako v krasobruslení.

Úlohy se předvádí v obdélníku, buď o rozměrech 40 x 20 m nebo od úrovně L 60 x 20 m.

Veškerý seznam úloh najdete: http://www.cjf.cz/discipliny/drezura/pravidla-a-ulohy/drezurni-ulohy-cr/

Cviky - ve své podstatě v úrovni Z začínáme se zdánlivě banálními cviky, ale pro začínajícího jezdce, či koně to znamená i několik let tréninku, než je opravdu zvládne. Ve stručnosti v Z byste měli zvládat malý, velký kruh, vlnovky a přechody v chodech. V úrovni L se už učíte ustupovat na holeň, neboli začínáte se stranovými cviky, jako cval z kroku, apod.. V úrovni S je to velký přechod. Zde už jsou těžší stranové cviky, jako překroky klusové i cvalové, dovnitř plec, či slavný přeskok - vlastně jde o to, že když kůň cválá, tak tzv. cválá na nějakou ruku na kruhu. Cválá tak, že mu vnitřní přední noha dopadá jako první, a když to chce změnit, udělá přeskok a tím cválá kontra (hodně v úrovni L). Od úrovně S pak dělá přeskoky na jasně určeném místě a učí se jich víc a víc za sebou. Třeba každý třetí cvalový skok udělá na diagonále přeskok a vrchol je v úrovni TT, kdy už dělá tzv jedničky, tj. přeskok každý cvalový skok. Od úrovně ST - se přidává cvalová pirueta a v úrovni T už zmíněná krásná piaff - kůň kluše na místě a kopyta dopadají vždy do stejného místa...

Hodnocení úloh - provádí sudí, neboli rozhodčí. Se zvyšující se obtížností se zvyšuje i počet rozhodčích, kteří jsou v budkách kolem obdélníku rozmístění a diktují zapisovateli známky. Ty se zapisují do protokolu, v němž jsou uvedeny za sebou cviky tak, jak mají jít. Každý cvik se hodnotí známkou od 0 až po 10 bodů, dle počtu cviků (opět se zvyšující se úrovní, zpravidla přibývá i počet cviků) pro příklad: úloha má 8 cviků a za každý může jezdec dostat max. 10 bodů tzn. 100 % může mít, když nasbírá celkem 80 bodů. To se pak navíc násobí počtem sudích, když jsou tři je to 3 x 80 = 100 %.

Zde je nutné uvést, že držitelem rekordu je kůň Totillas (holandský teplokrevník) s jezdcem Edwardem Gallem, kteří získali cca. 83 %.

Co ta procenta znamenají?! Ve své podstatě se obecně myslí, že pokud dostáváte v průměru známky 4 (tudíž v procentech kolem 40 - 50 %) měli byste uvažovat jít do nižší úrovně. U známek 5, jste v náležité úrovni a měli byste pracovat na jednotlivých cvicích. Známky 6 znamenají již přípravu do vyšší úrovně. 7 jsou skvělé známky, které opravdu znamenají skvělé předvedení a známky 8 jsou jen pro několik nadaných jezdců a koní, a s tímto výsledkem můžete už soutěžit na nejvyšších úrovních. Třeba o nejcennější poháry, jako jsou v drezuře WEG neboli Světové jezdecké hry, Olympijské hry (tyto dva poháry se střídají po dvou letech, tzn. že každé čtyři roky je Olympiáda a každé čtyři roky WEG), dále pak Pohár národů, Evropský šampionát a na české úrovni to je Mistrovství ČR, Drezurní pohár a Donau Bohemia Trophy (je to jakási příprava pro jezdce, kteří se připravují na mezinárodní závody a pořádají se ve čtyřech zemích: Česká republika, Slovenská republika, Rakousko a Maďarsko. Tedy se jezdí čtyři kola a každý rok se finále pořádá v jiné zemi. Dvojice si může tedy vyzkoušet závody se zahraničními účastníky a se zahr. rozhodčími.).

Závody používají zkratky a rozděluji se na CDN, kdy písmenko N znamená "nationale", tedy národní závody, kterých se mohou účastnit všichni licencovaní jezdci. (Licenci získává jezdec po splnění tzv ZZVJ - zkoušky základního výcviku, které se skládájí z teoretické a praktické části.) Dále jsou to CDI (ty ještě mají různé hvězdy - což určuje kvalitu účastnících se dvojic a hlavně sudích) - I v tomto případě znamená "internationale", tedy mezinárodní závody a na tyto závody se můžete přihlásit pouze po schválení drezurní komisí ČJF (Česká jezdecká federace), na základě účasti na několika národních závodech a dosažení minimální úrovně určitých výsledků.

 

Historie:

Počátky drezury samozřejmě spadají až do doby, kdy člověk začal pracovat s koňmi a začal je chovat jako domácí zvířata. První zmínky o drezuře jsou již z antického věku. Dnešní podoba drezury se vyvinula ve středověku, kde byly jasné požadavky hlavně z pozice armády. Pro přiblížení: rytíři, aby mohli mít volné ruce a držet zbraně, museli se perfektně naučit ovládat koně nohama a vahou, a tady už se dostáváme do formování vysoké drezury.

Moderním drezurním soutěžím předcházely zkoušky nejlépe trénovaných koní evropských vojenských škol. To bylo obvyklé v devatenáctém století. Určitě je mnohým známa, dodnes zachovalá, Vysoká španělská škola v Hofburgu, sídle rakouských císařů ve Vídni. Zde se pro účely drezury chová plemeno krásných bílých Lipicánů, kteří v nejkrásnější barokní jízdárně na světě, předvádějí absolutní vrchol drezury, a to i cviky, které ve sportovní drezuře nenajdete. Jako je třeba Capriola apod.. V těchto školách, které měli dříve všechna království, se mladí šlechtici učili práci s koněm, a pak na svých panstvích, což byla jedna z jejich hlavních pracovních činností, to předávali svým poddaným a rytířům.

Individuální zkoušky, neboli cviky, byly poprvé zahrnuty do programu Olympijských her v roce 1912 a drezurní soutěže družstev byly zařazeny roku 1928 na Olympiádě v Amsterodamu. Nejnáročnější kroky, jako Passage a Piaffe, byly poprvé zahrnuty do programu, jako součást zkoušky, roku 1932 v Los Angeles a cvalové piruety byly prvně předvedeny v Berlíně v roce 1936. Klasické "nadzemní" figury se v soutěžích neuplatňují.

 

Závěr:

Drezura je nádherná koňská disciplína, dnes už patřící mezi mnoha další - Parkur, Military, Vozatajství, Voltiž, Western, atd.). Každý, kdo miluje preciznost a velice dlouhou a trpělivou týmovou práci, pak je drezura pro něj to pravé. Říká se, že vrchol drezury je, když kůň chodí na myšlenku, a z toho vyplývá jedna z úžasných vlastností tohoto sportu - dokonale splynutí jezdce a koně, a tedy i nejužší a nejpevnější vztah koně a člověka. Všem vřele doporučuji najít krásu a bohatství této disciplíny. Z diváckého hlediska, pokud nejste odborník, zde nezažijete takový adrenalin, jako v parkurovém skákání, ale tam jde hlavně jen o čas a výšky. V drezuře jde o mnohem víc. O harmonii, komunikaci, ochotu a touhu po co nejlepší odvedené práci. A to vše se hodnotí...

 

Pravidla našeho areálu

Pravidla našeho areálu

    Od roku 1989 máme svobodu, ale ne každý ji vnímá v  jejím pravém smyslu. My ji vnímáme tak, že svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

    Na prvním místě je u nás klient a chceme zdejší prostředí maximálně zpříjemnit a splnit to, co jezdectví poskytuje, tj. relax a pohodu od hektické doby a města.

Proto i my bychom rádi vyjmenovali pár pravidel:

  • jako milovníci zvířat mají pesani volný prostor k dovádění, ale z důvodu tréninků nemají přístup na jezdecké plochy a klienti by si měli sbírat jejich exkrementy
  • když vstupujeme do stáje, či na kolbiště, či halu, dáme o sobě rázně a opatrně vědět (koně jsou plachá zvířata)
  • na jízdárně má přednost ten, kdo dřív přijde a má rozdělaný trénink a teprve po dohodě s ním se vstupuje